Je to už nějaký ten pátek zpátky, ale pročítání starších článků, co jsem si kdysi psala, mě dostalo do nostalgické nálady. Jaké to tedy bylo, když jsem do rukou dostala první přístroj Dolce Gusto?
Celé se to seběhlo tak, že můj táta koupil automat Dolce Gusto spolu s kolegy svému šéfovi v práci. Tehdy to byla novinka a dost neokoukané zboží, takže jsem na to samozřejmě byla zvědavá. Plán byl tehdy takový, že se nebude kávovar Dolce Gusto předávat šéfovi s pompou a v krabici, ale že se mu nenápadně před jeho příchodem do práce nainstaluje do kanceláře, a že mu v okamžiku, kdy přijde do pracovny, jeho sekretářka, paní Věra, připraví pravé italské espresso. Takže si s ním samozřejmě táta s kolegy už hrál, ale zpátky do krabice a do skříně ho uložili vyčištěný do poslední kapky a smítka.
Klasický model kávovaru Dolce Gusto, který připomíná shrbenou kačenku.
V tu chvíli jsem se právě ke kávovaru Dolce Gusto dostala já, nemocná a sama doma. Přístroj Dolce Gusto jsem postavila na stůl a rozhodla se udělat si kakao. Jako ryzí technický anti talent jsem se samozřejmě bála, že něco pokazím - jak jinak. Pochopila jsem, že kakao se v přístroji Dolce Gusto vyrábí z kapsle a horké vody. Pár kapslí Dolce Gusto měl táta samozřejmě doma na vyzkoušení, takže jsem si kakao přivlastnila, a zkoumala, kam kapsle přijde. Že by se nasadila shora na hrneček, to jsem zavrhla po prvních několika sekundách. Až po delším zkoumání jsem objevila komůrku se zásuvkou, kam se kávová kapsle Dolce Gusto umisťuje. Věru, velké nerezové ucho jsem kroutila a mačkala, ale zatahat mě za něj napadlo až po delším čase. Teď jen doplnit vodu.
S opatrností nejdál dojdeš, říkala jsem si po asi minutě, kdy jsem se marně pokoušela dostat do plexisklové dózy na vodu. Nakonec jsem uzávěr otevřela tak, že mi vypadnul z rukou, a skončil v binci pod kuchyňskou linkou. Dalších pár minut s třiceticentimetrovým pravítkem, a byl znovu na světě, sice plný chlupů, ale nerozbitý. Vodu jsem dolila několika skleničkami tak, že mi skoro žádná nevytekla na stůl. A teď co?
Kávovar Dolce Gusto se zapíná tlačítkem na boku. Čekala jsem něco jako že mi automat okamžitě vyplivne kakao, ale nedělo se nic. Tak jsem začala znovu zkoumat přístroj Dolce gusto a hledat, jak se přivede k životu. Ještě že mě nenapadlo mačkat všechna tlačítka popořadě, protože bych si kakao evidentně prvně přelila studenou vodou. Naštěstí moje barvoslepost není nijak vážná, a napadlo mě na přístroji Dolce Gusto zmáčknout červené tlačítko. Kávovar Dolce Gusto zavrněl a už to teklo. Škoda, že mě nenapadlo si na nerezovou mřížku postavit ten hrneček, takže pár kapek drahocenné tekutiny přišlo vniveč, další se rozstříkla po stole, když jsem tam rychle stavěla hrníček, a přístroj Dolce Gusto si po nárazu lehce poskočil.
Takže mám vysněné kakao. Horké a voňavé, Dolce Gusto. V tu chvíli se nám v domě rozjel výtah, což se dopoledne nestává úplně denně. Je to jasné - táta se vrací pro kávovar domů. Rychle jsem hrnečkem švihla do dřezu, utrhla papírový ubrousek o velikosti piknikové deky, a jala se pocákaný kávovar rychle utírat a cídit. I s vodou v zásobníku, jak jsem si později uvědomila, jsem ho narvala zpátky do krabice a schovala do skříně. Akorát včas, abych slyšela chrastění klíčů - v sousedních dveřích. Paní Haraštová byla asi u doktora, a vrací se ke sledování telenovel. Přikrytá po krk v posteli, zadýchaná, s jednou bačkorou dosud obutou na noze, jsem se snažila uklidnit, a poslouchala jsem, jestli nejde táta v závěsu za paní Haraštovou.
Po dlouhých několika minutách jsem vylezla z postele, po špičkách jsem se vloudila zpět do obýváku, vyndala ze skříně automat Dolce Gusto, a dokončila jeho čištění. Pár kapek zaschlého kakaa jsem prvně přehlédla, vymyla jsem také nerezovou mřížku a prostor pod ní, vylila vodu ze zásobníku, a vytřela ho utěrkou na vařečce. Na svoji první kávu Dolce Gusto jsem čekala ještě několik let...
Žádné komentáře:
Okomentovat